Petra Pohl je inspirativní žena, která spojila své životní zkušenosti, mateřství a vášeň pro pohyb v silný příběh. Je maminkou a podnikatelkou, která přes finanční těžkosti, osobní bankrot a rozpad partnerského vztahu dokázala vybudovat úspěšnou sportovní akademii pro děti. Dnes dává naději a motivaci dalším ženám, že i když začínají od nuly, mohou dosáhnout mnohého. Přečtěte si její otevřenou zpověď o začátcích podnikání, mateřství i osobním růstu.
Pamatujete si na ten nápad - založit své kurzy plavání - klíčový moment, kdy jste si řekla: „Musím něco změnit“? Co Vás k tomu vedlo?
„Klíčový moment… něco změnit. Možná to tehdy ani nebyl „klíčový moment“, spíš jakýsi vnitřní pud zodpovědnosti. Přestěhovala jsem se z Ostravy s bývalým partnerem do Prostějova a začala tzv. od nuly. Minulé podnikání jsem uzavřela a dala osobní bankrot. A to byla teprve výzva😊.
Čekala jsem dítě, které jsem si moc přála a věděla jsem, že z mateřské nevyžiju, nějak mě vůbec nenapadlo, se spoléhat na partnera, brala jsem to tak, že to je moje zodpovědnost postarat se o mě a dítě a splatit co jsem si nadrobila. Tehda jsem si pro sebe zvedla prst nahoru, že to není prohra, že jsem se rozhodla skončit s prvním podnikáním a začít úplně jinak, ale je potřeba jít dál a znova začít, hezky znova a od začátku. Vlastně mě ten osobní bankrot motivoval k dalšímu kroku, brala jsem to jako výzvu.
Jak těžké bylo začít podnikat jako maminka bez zázemí? Co bylo nejtěžší?
Zkušenosti jsem měla z předešlého podnikání, nebála jsem se být závislá sama na sobě, spíše jsem si kladla otázku, jestli opravdu v tomto oboru sportu jsem vhodný člověk, jestli to opravdu umím, věděla jsem, že musím nabrat praxi, abych tuto službu pro děti dělala dobře a naučila se správně trénovat, nešlo mi jen o peníze, ale ať mám výsledky a spokojené klienty, závodně jsem sice plavala a věnovala se deset let ploutvovému plavání, ale umět plavat a naučit někoho plavat není totéž.
Dodělala jsem si kurz instruktora a začala s pár dětmi – čistě jako přivýdělek. Učila jsem tříleté děti ve skupinkách po čtyřech, vydělala pár stovek a šla nakoupit jídlo domů. Nic velkého, prostě tak, abych měla na základní potřeby.
Na začátku mi hodně pomohlo, že jsem se mohla přidat ke skupince plavání v Prostějově- plavání Krokodýlek, kde jsem nastoupila jako brigádnice. Právě tam jsem se hodně naučila, zdokonalila v práci s dětmi ve vodě a získala větší sebevědomí.
A dodnes jsem za tu možnost vděčná. Podnikání na sebe mě úplně neděsilo, spíše lákalo a baví. Živnostenský list jsem měla už od roku 2009, kdy jsem dokončila vysokou školu. Už tehdy jsem měla šest let zkušeností s MLM firmou – a právě tam jsem se naučila opravdu hodně. Vděčím jí za mnoho – osobní rozvoj, překonání strachu z mluvení s lidmi, zákaznický servis, marketing…
Dnes většinu, co jsem tam získala, využívám ve své vlastní firmě. Byla to pro mě další škola- škola života – říkám tomu „druhá vysoká“. A kdyby moje dítě jednou ve dvaceti přišlo s tím, že chce zkusit MLM, určitě ho podpořím. Protože je to skvělá škola praxe – věcí, které se jinak vůbec neučí. Pro mě to tehdy byl skoro sport. Vím, že lidé jsou často skeptičtí k MLM systému, ale já za sebe nikdy nebudu tvrdit, že systém nefunguje. Ne vždy fungují lidé – někteří to vzdají, jiní zjistí, že to není pro ně. A i to je v pořádku.“ Já došla do bodu, kdy mě MLM přestal naplňovat, ale mám mnoho kamarádů, kteří makají a jsou v MLM šťastní a finančně nezávislí.
Váš muž tehdy nebyl živitelem rodiny – jak jste se s touto situací vyrovnávala psychicky?
„Můj tehdejší partner… Zpětně vnímám, že pro mou rodinu a blízké okolí to mohlo působit zvláštně. Pro mě to tehdy bylo „normální“. Měla jsem postupně peníze na základní potřeby, vydělávala jsem já, no a doma se to nastavilo, daří se mi, tak se podělím. Toužila jsem po rodině, tu mi partner dal a já byla takto spokojená, dnes říkám. „Na fotce jsem ji měla“. Ale tehdy mě nenapadlo, že na výchovu a celý chod budu víceméně sama a jaký dopad to bude mít dál. Začalo mi chybět něco, co jsem si zprvu ani neuvědomovala – mužská role v domácnosti.
Dokud nebyly děti, tak bych řekla, že některé vlastnosti ve vztahu ani nepoznáte, nevíte dopředu, jak partner zastane roli otce a myslíte si, že tak nějak to bude fungovat. Teď nemyslím jen z hlediska finanční podpory, ale i v běžném životě – začaly se kupit povinnosti, starosti, firma rostla, děti rostly, bylo potřeba dětem doma nastavovat hranice, vychovávat a já zjistila, že jsem na dost věcí sama - pomoc s dětmi, domácnost a jiné. Partner chtěl více volnosti, svobody, moc ho nebavily běžné starosti, bylo to zajímavé to vidět a hledat kompromisy.
Plavání se začalo rozrůstat, já byla nevyspalá, kojící máma a začalo mi docházet, že na některé věci by doma měli být dva. Vedli jsme o tom spoustu debat, komunikace rozhodně nevázla, jen zkrátka asi pohled nato, jak vnímáme smysl života a rodiny, byl jiný.
Žili jsme spolu poslední roky jako spolubydlící, co mají děti a dost věcí vůbec nefungovalo, až jsme spolu došli do bodu, že půjdeme od sebe.
Bylo to pro mě těžké období – otázku, co si klade spoustu rodičů, když se to stane: Zůstat kvůli dětem a přizpůsobit se? Nebo něco změnit a riskovat, jaký to bude mít dopad? Přemýšlela jsem nad tím, jaké vzorce z našeho soužití přebírají děti, co si z toho odnesou. Také jsem ale byla už vyčerpaná a dost unavená a došlo mi, že pokud něco neudělám jinak, může to mít dopad na mé zdraví. Tady vždycky říkám mou oblíbenou větu, co chcete udělat nejmíň, musíte udělat nejvíc.
A právě tohle vnitřní rozhodování bylo – bez přehánění – jeden z dalších klíčových momentů v mém životě. Naštěstí jsem nebyla finančně závislá na partnerovi, tahle otázka mě netrápila, ale spíše to, že dětem rozbijete rodinu. Nicméně tím, že s bývalým partnerem vycházíme velmi dobře, děti jsou hodně v pohodě, na žádnou větší psychickou újmu to nevypadá, ovšem čas ukáže, do toho nikdy nikdo předem nevidí.
Co vás přivedlo právě k plavání? Byla to jasná volba, nebo náhoda?
„Co mě přivedlo k plavání? Tohle téma je docela úsměvné… Řekla bych náhoda – ale na ty nevěřím. Možná za to vděčím svým rodičům, kteří mi tehdy v deseti letech dali „ultimátum“: buď začneš plavat, nebo chodit na klavír. No, nebylo zbytí, klavír mě nenadchnul, vybrala jsem si plavání – a kdo by tehdy řekl, že mě to jednou bude živit?
Po letech jsem oprášila kurz instruktora, doplnila si vzdělání v oboru a rozhodla se jít touto cestou, i když jsem měla za sebou desetiletou praxi jako plavec.
Ten rozhodující moment přišel, když jsem se přestěhovala do Prostějova. Neměla jsem na účtu ani korunu, nic jistého. Měla jsem sice diplom ze zdravotnické školy – jsem vystudovaná všeobecná sestra a vysokou školu -obor radiologický asistent. Měla jsem i nějaké nabídky ve zdravotnictví, ale upřímně? Nechtěla jsem být zaměstnanec. Nelákal mě systém, klasické škatulky a pravidla.
A tak jsem si položila jednoduchou otázku: Co vlastně ještě umím? Umím vlastně - plavat. Prvně jsem se dost smála, protože žádný olympijský vítěz ze mě nebyl, ale vztah k dětem a učit plavat, ty co to neumí vůbec, nato zrovna nemusíte být nejlepší plavec, dokonce mě moc bavilo, učit děti, které měly velký blok vlézt do vody, protože i já sama tohle jako „školkové“ dítě zažila a nakonec ze mě plavec byl😊. Napadlo mě: co kdybych si pronajala bazén, udělala si kurz, reklamu v Prostějově a začala vést vlastní soukromé lekce a učila ty nejmenší. No a tak nějak to celé začalo…“
Pamatujete si na své úplně první tréninky – jaké byly začátky?
„První tréninky? Nóó, je to 11 let, co jsem poprvé vlezla do vody jako trenér, z vody to vypadalo jednoduše - hraní i s dětmi ve vodě a u toho je učit plavat, ovšem opravdu to tak není…
Moje pocity byly tehdy dost nejisté – uvnitř jsem byla plná strachu. Bála jsem se na děti vůbec sáhnout, pořád jsem je chtěla držet, chránit… Ještě jsem neměla vlastní děti. Děti byly neskutečně roztomilé. Nejradši bych je všechny mazlila! Byla jsem nervózní – nevěřila jsem si, že děti nebudou vyděšené.
No, začátky byly opravdu těžké, ale jakmile jsem viděla první pokroky dětí, začalo mi to dávat smysl, trénování dětí mě začalo naplňovat a osvojila jsem si své metody, jak děti učím plavat, jak k nim přistupuji, co dělat a nedělat a i když máte na tuto práci s dětmi ve vodě napsanou nejednu knihu, dělám si některé metody podle sebe a svého pocitu v daný moment podle nastavení dítěte. Našla jsem si v tom svůj smysl, který předávám dál.
Co všechno dnes vaše akademie nabízí a v jakých městech působíte?
Nyní vedeme kurzy plavání ve čtyřech městech. V Prostějově, Olomouci, Litovli a Studénce.
Soukromé kurzy pro děti v Prostějově byly pro mě úplně první krůčky, jakmile jsme začali být větší a stabilnější tým trenérů v Prostějově, vytvořila jsem další soukromé kurzy plavání v Olomouci a také jsme začali trénovat školy a školy z Olomouce a blízkého okolí, tutéž aktivitu máme v Litovli. Bazén v Litovli jsem získala do pronájmu po vyhlášení konkurzu, ten jsem vyhrála a vedeme zde plavecké výcviky pro školy a školky s týmem školených trenérů. Dále vedeme plavecké výcviky pro školy a školky na bazéně ve Studénce okres Nový Jičín.
Kdy jste poprvé pocítila, že už to není jen brigáda, ale opravdový byznys?
Brigáda nebo byznys? Upřímně… dodnes to nevnímám jako „byznys“ v klasickém smyslu. Je to moje práce. Každý den pro ni musím něco udělat, abych zajistila, že všechno funguje. Dělám, co je třeba – někdy s chutí, někdy z povinnosti.
Ale právě ta každodenní disciplína je klíčová. Kdo ji má, ten prostě maká. Na podnikání mám ale jednu zásadní věc, kterou si velmi cením – neexistuje strop. Můžete růst, kam až chcete. A pokud se něco nedaří, není na koho svalovat vinu – jste to jen vy a vaše rozhodnutí. To je fér.
Spíš než jako „byznys“ to ale vnímám jako proces, který se neustále vyvíjí. Dnes to jde, zítra může být všechno jinak. A právě proto dělám vždycky něco navíc – abych nebyla překvapená, takové heslo mé: Navíc je nejvíc.
Kde jste čerpala znalosti z marketingu a řízení týmu? Pomohly vám zkušenosti z MLM? Jaké je to být šéfkou týmu trenérů? Co je pro vás v tom nejdůležitější?
Šéfkou týmu? Popravdě si tu roli úplně neuvědomuji. Spíš to přišlo přirozeně – práce přibývalo víc a víc a já už dávno nejsem jen trenérka dětí ve vodě. Dnes jsem spíš manažerka, organizátorka, někdy i koordinátorka celého provozu. Byla doba, kdy jsem byla úplně vším – trenérkou, účetní, sekretářkou, vedoucí, reklamní agenturou, call centrem i psychologem pro rodiče. Zkrátka jsem držela všechno sama. Ale postupně se to začalo měnit. Přišlo na řadu slovo „delegovat“ – a já ho začala brát vážně.
Neberu se jako „šéf“, jen mám svou roli, stejně jako každý jiný v týmu. Nerada mluvím o tom, kdo je důležitější – protože každý má svou nezastupitelnou funkci. A teprve dohromady tvoříme celek, který nese jméno Plavecká akademie Sporťák. Říká se, že lidé jsou nahraditelní. Já tomu nevěřím. Věřím, že každý člověk je jedinečný. A najít toho pravého – a pak ho dobře zaškolit – je ta nejtěžší, ale nejcennější práce. Myslím, že by o tom mohl mluvit každý, kdo vede svůj vlastní tým nebo firmu.
Jak už jsem zmínila, nepovažuji se za nejlepšího plavce ani trenéra, ale mým smyslem je, mít tyto lidi v týmu, mít dobré vztahy s trenéry, kteří jsou výborní a já tak mohu více naplňovat tu roli svou, která je mi blízká a to je role podnikatelky, organizovat, domlouvat, zařizovat, vydělávat pro sportovní akademii peníze, aby bylo na zaplacení mezd pro tým lidí, kteří zase vykonávají tu svou roli 😊.
Řekla bych, že ve správný čas začali přicházet ti správní lidé – grafici, specialisté na reklamu, kvalitní trenéři, kteří se postupně stali vedoucími trenéry a dnes mají na starost jednotlivá města, kde působíme. Účetní má své pevné místo, a kolem mě je dnes tým lidí, díky kterým to celé funguje. Velmi si uvědomuji, že právě oni jsou tím, co dělá naši plaveckou akademii tím, čím je. Kvalitní trenéři odvádějí skvělou práci, a právě díky nim se k nám děti i rodiče rádi vracejí.
Kvalitní trenér pro mě není ten, co má jen tituly a plnou vitrínu plechových pohárů, ale ten, co umí pracovat s lidmi/ dětmi, má dobrý charakter a je empatický, tedy není pro mě tohle žádný důležitý faktor, tyto bonusy navíc, ať už certifikát nebo diplom, mám oblíbenou hlášku“ je pro úřady“. Pro práci s lidmi/ dětmi je potřeba mít ještě něco navíc a to navíc se se získá zkušenostmi, někdy osoba, která nikdy neplavala závodně, ale baví ji práce s lidmi, dětmi, umí naučit plavat lépe. Ale to známe z jiných sportů.
Mnoho žen zůstane ve složité životní situaci paralyzovaných. Co byste jim vzkázala?
Nevím, každý vnímá složitou situaci jinak a každý vidí složité věci tam, kde druhý je vůbec nevidí. Nevím, jestli jsem ten pravý rádce, ale myslím si, že v každé ženě je jakási síla. Když je třeba, dokážeme zabrat a zvládnout neuvěřitelné věci. Nechci to ale stavět tak, že ženy jsou lepší než muži. Myslím si, že mužský i ženský princip jsou stejně důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy muž přestává být mužem – chybí mu pevnost, zodpovědnost, odvaha.
A my ženy pak nechtěně přebíráme roli, která nám vnitřně nemusí být vlastní. Ztrácí se rovnováha. A to není dobře. Pro mě osobně je muž v životě důležitý – nejen jako partner, ale i jako vzor pro mé děti. Chci, aby viděly rodinu jako tým, kde má své místo žena i muž.
Věřím, že rodina je základ. Ne vždy to vyjde – to je život. Já nikdy netoužila "dobývat svět sama". Toužila jsem po rodině, po lásce, po dětech – a zároveň po práci, která mi dá svobodu. A to se mi splnilo. Jsem vděčná, že můžu být s dětmi, kdy chci, a netlačí mě systém ani okolí, že „ve třech letech už mají být ve školce.“
Máte kolem sebe komunitu dalších maminek, které inspirujete nebo jim pomáháte?
Podnikání na mateřské? Mám kolem sebe maminky, ale i tatínky a jiné přátelé, kteří v období, kdy se jim narodily děti nebo i dříve a začali podnikat – zkouší něco tvořit, rozjíždět, hledají svou cestu. Baví mě sledovat a číst příběhy, jak to dokázali, jaké neuvěřitelné talenty v sobě mají – a jak se probouzejí. Byla by škoda, kdyby to všechno zůstalo jen „doma v šuplíku“. Když se talent spojí s odvahou udělat první krok, dějí se zázraky.
Co ovlivnilo váš přístup v podnikání?
Zkušenosti z minulosti a všechny mé chyby, které jsem kdy udělala a velmi se poučila. Ani jedné nelituji a naopak říkám, je potřeba se učit dělat nové věci a dělat chyby, jedině tak se učíme a rosteme, jsme pevnější, my rodiče musíme být moudří a nechat je, i když se spálí, tak jim dodat možná tak odvahu ať chybu napraví a ideálně neopakují😊. To mě asi nejvíc posilnilo, vlastní překážky, prohry a chyby.
Také bych zmínila, že velmi mě ovlivnil sport, tedy plavání s ploutvemi už v deseti letech jsem měla ve škole individuální plán, doháněla jsem školu po večerech, protože jsem jezdila ráno plavat, měla 5krát týdně tréninky, vstávala a jezdila sama autobusem v 5 ráno plavat, odpoledne rychle učit do školy, o víkendech závody nebo jít běhat, do posilovny a pořád dokola, naučila jsem se disciplínu, vytrvalost. V plavání jsem vyhrávala a bavila mě hlavně disciplína od 1500m- 6km na volné vodě, byla jsem spíše vytrvalec než sprintér, postupně jsem přidávala, starty mám obecně pomalejší, možná bych to mohla přirovnat i ke svému osobnímu životu😊, některé věci nejsou hned, je potřeba vytrvat a nevzdat se😊.
Proto mi dává smysl, aby i naše děti dělaly sport, protože to je další škola života a nemusí to být na profesionální úrovni, to možná ani nechci, ale ten drive, zodpovědnost, píli, jsem se naučila právě ve sportu.
Učím se být k sobě pravdivá, říct si co už nechci, co mě opravdu baví a zbytečně neztrácím čas tam, kde se necítím dobře. Hlavně nežiju život podle druhých, velmi si uvědomuji, že žiju teď a tady a do hrobu si nevezmu ani jednu materiální věc, kterou nabydu😊, proto mě baví být s rodinou a neřešit doma neumytá okna a uvědomit si, že některé momenty jsou teď - třeba dětství mých dětí😊
Co vám vaše práce dává? Co vás na ní nejvíc naplňuje? Máte nějaké osobní motto nebo životní princip, kterého se držíte?
Moje práce mi dává svobodu a to byl asi vždy hlavní motor, vždy jsem chtěla něco víc, neuměla jsem to popsat, ale je to tohle, svoboda, víra v sebe, nezávislost na nikom a ničem.
Mám dva životní principy, které jsou mi velmi blízké. První je: „Život nám nikdy nenaloží víc, než uneseme.“ Toto motto mě vždycky posílilo v těžkých chvílích. Je to víra, že všechno, co se děje, je zvládnutelné, že každý problém je mým úkolem a že mám sílu ho překonat. Když si to připomenu, pomůže mi to nepoddat se.
Druhé motto zní: „Kdo žije rozumem, neporozuměl životu.“ Jsem sice pragmatik, ale ve chvílích rozhodování se vždy řídím spíše pocitem. Když jedu proti tomu, co mi říká moje intuice, nikdy to není správně. Tato dvě motta mě provází a v práci i v osobním životě mi pomáhají být věrná sobě a svým hodnotám.
Poznámka redakce:
Je obdivuhodné, jak jste dokázala spojit sport, podnikání a rodinu do jednoho celku. Přístup, který propagujete, zaměřený na rovnováhu a touhu po dosažení cílů, opravdu vystihuje to, co je pro vás důležité.
Můžete si být jistá, že vaše filozofie o výchově dětí, zdraví a sportu, stejně jako vaše životní principy, budou silnou inspirací pro mnoho lidí. Co se týče toho osobního motta, zdá se, že v těchto slovech skutečně cítíte sílu a víru. Každé z nich odráží vaši víru ve vlastní schopnosti, a to, že se rozhodujete srdcem, i když to někdy znamená "jinak". Je to skvělé poselství pro každého, kdo se rozhoduje jít svou cestou!
Více se dozvíte tady: Plavecká a sportovní akademie Sporťák s.r.o
Petru můžete začít sledovat tady: FC Petra Pohl
Příběhy
