A je to tady. Poslední díl našeho vyprávění o dobrodružství dvou seniorek u Baltu. Loučení s mořem, kufry připravené, sandály schované na dno tašky – a místo šumění vln nás čeká skřípění brzd a polské hlášení z reproduktorů.
Ale než se pustím do samotného návratu, musím se vrátit ještě k samotnému začátku – na nádraží do Bohumína. Tam jsem si totiž osobně vyrazila, abych získala ty nejlepší informace k cestě vlakem. Offline, postaru, bez internetu. „Chci tu nejkratší a nejpohodlnější cestu do Kolobrzegu,“ řekla jsem paní u přepážky. Ta mi doporučila spojení a já poslušně hned koupila jízdenky – měsíc předem. Jenže ouha, místenky zpět prý takto dopředu nelze. „Zakoupíte si je přímo v Polsku, to nebude problém,“ ujišťovala mě paní. Realita? Trošku jiná pohádka…
Po sedmidenním pobytu v apartmánu Koral jsme se rozloučily s Baltem. Den D – den odjezdu – nastal a kupodivu začal slibně. Cestu na nádraží jsme zvládly jako profesionálky. Autobus číslo 4 nás i s kufry odvezl za 15 minut do centra, za neuvěřitelné 4 zloté na osobu. Pak jen 200 metrů pěšky a před námi se objevilo krásně opravené kolobrzegské nádraží. „Tak a teď ty místenky,“ řekla jsem si odhodlaně.
Postála jsem si dvacetiminutovou frontu, abych zjistila, že na náš vlak do Varšavy už místenky prostě nejsou. A před námi sedmihodinová cesta. Sbírali jsme totiž turisty po celém pobřeží a od Gdyně bylo ve vlaku narváno tak, že jsme se ocitly i se zavazadly v uličce. Sedět, stát, balancovat – takový menší polský taneček.
Navzájem jsme se ujišťovaly, že to vydržíme, protože z Varšavy do Bohumína už přece máme krásně rezervovaná místa. Jenže jak už to v životě bývá, vlak nabíral zpoždění a my začaly tušit, že náš přestup je v ohrožení. A taky že ano – do Varšavy jsme dorazily o čtyřicet minut později a náš vlak byl pryč. Další a poslední jel až za dvě hodiny.
Začalo přebukovávání jízdenek. A další překvapení – místenky opět nejsou, až od Krakova! No, tak jsme se smířily s tím, že dalších pár hodin strávíme v uličce. A věřte, že kafe na varšavském nádraží moc energie nedodá.
Usadily jsme se tedy na naše provizorní sedátko 40x40 cm a trénovaly cvik „sed – vstaň“, kdykoli někdo potřeboval projít. Nekonečné. Ale pak přišla i hezká chvilka: na našich místech seděli dva polští kluci, kteří nejen že pomohli s kufry, ale ještě nám na půl hodinky propůjčili svá místa. „Jdeme se projít po vlaku,“ řekli. A my jsme se aspoň trochu narovnaly. Sympatické gesto, které nám zvedlo náladu.
A teď spravedlivě: i přes všechny tyto zádrhele musím říct, že samotné vlaky mě mile překvapily. Čistota, prostor v kupé, krásné toalety s tekoucí vodou – to se s českými dráhami prostě nedá srovnat. Posuďte sami (viz foto): kupé pro šest lidí, pohodlné sedačky s opěrkami, možnost využít jídelní vůz. To jediné, co nám chybělo, byly ty místenky.
A moje obrovské uvědomění? Že jako úplný nováček v plánování takové cesty jsem prostě podcenila dopravu i ubytování. Příště si na to musím dát větší pozor. Ale víte co? Nelituju ani minuty. Byly to zážitky, historky a vzpomínky, které se stanou rodinným stříbrem. A že jich tedy bylo!
Cestování má smysl v každém věku. Stačí odvaha, trochu nadhledu a chuť vzít všechno s humorem – a pak i cesta v uličce vlaku se může stát veselou historkou k vyprávění.
Dovolená u Baltu
